Před čtyřiadvaceti lety, 10.června 1999 ukončilo NATO bombardování Srbska. Celá pravda nám však, jako vždy, řečena nebyla.
Dne 29.ledna 1999 vyzvala mezinárodní Kontaktní skupina pro bývalou Jugoslávii (oficiální název zbytku Jugoslávie byl Svazová republika Jugoslávie, kterou tvořily Srbsko, Černá Hora a Kosovo) na svém zasedání v Londýně, že do týdne musí začít mírová jednání. Rozhovory měly začít 6.února 1999 v zámku Rambouillet u Paříže. Britský ministr zahraničí Robin Cook prohlásil, že „nejde o přátelské pozvání. My jsme je předvolali“. (Právo 30.1.1999: Kontaktní skupina dala oběma stranám v Kosovu ultimátum)

Zákopy jsou vyhloubeny, oproti slibům se je nikdo nesnaží zasypávat, naopak všeobecná nenávist se prohlubuje. Nediskutuje se, pouze se nálepkuje. Slovo dezinformace se stalo odpovědí na všechny nepříjemné otázky.

Měla to být původně urážlivá a ponižující nálepka. Dezoláti. Záměr se příliš nevydařil. Rebelanti přijali nálepku s velkou dávkou nadsázky a ironie, a hrdě se k ní hlásí. Je to dobrá metoda. Nálepkovače tím dost otrávili.
 A proč zrovna „dezoláti“? Ještě před několika měsíci jsme mohli najít výklad, že je to člověk, neutěšený, zoufalý. Celkem nedávno byl výkladový slovník aktuálně a angažovaně doplněn: Je to protagonista dezinformační scény, jedinec na okraji společnosti. „Neutěšený a zoufalý“ zůstalo.
Můžeme připojit i třetí výklad: Jsou to nespokojení občané, kteří narušují klidný průběh jediného správného názoru a kladou nepříjemné otázky.
Jistě, netýká se to VŠECH. Exoti se najdou ve všech společenských skupinách. Dokonce i v těch nejvyšších.
Kromě toho, slovo „dezolát“ může vycházet z francouzského slova „désolé“, což vyjadřuje hlubokou lítost nebo rozhořčení.

S tím, že vláda udělá, co na očích Bruselu vidí a někdy i nadpráci, kterou po ní nikdo nechce, se setkáváme pravidelně. Nyní vláda také potvrdila svoji oddanost Spojeným státům potvrzením obranné smlouvy mezi Českou republikou a USA.
Text smlouvy je smutnou ukázkou naprosté podřízenosti se. Navíc je otázkou, jaký konkrétní smysl má přítomnost americké armády na území České republiky. Skoro to vypadá, že vláda si US Army nepozvala ani tak na ochranu před vnější nepřítelem, ale spíše jako by se obávala svých vlastních občanů. Tomu by mohl odpovídat článek 14, druhý odstavec této smlouvy:

Střípky, které spolu zdánlivě nesouvisí, ale stará moudrost praví, že všechno souvisí se vším.

Prezident Donald Trump byl odsouzen k odškodnění pět miliónů dolarů za sexuální obtěžování jisté dámy, jejíž jméno není důležité.
Ohavný skutek se měl stát, a nyní pozor… před sedmadvaceti lety. Žádní svědci, žádné důkazy, ale podle poroty je Donald Trump jednoznačně vinen.
Je to normální soudní proces? Je to ještě alespoň trochu normální doba?
Tak to jsou otázky za milión.
Přesněji řečeno – za pět miliónů.

To u nás máme trochu jiné starosti. Hodně starostí. Trn z paty nám vytrhl ministr Nekula. Domluvil u Lídla a v Kauflandu slevu na mouku. Bude stát pěkných 12.90 Kč.
Děkujeme, pane ministře.
A teď odejděte.

„Šetřit se bude,“ je věta z nesmrtelného seriálu Jistě pane ministře, kde potom ministr James Hacker temně dodává: „Až do bezvědomí.“
Naše vláda sice také vyhlašuje, že šetřit se bude, ale asi nemá v plánu konat tak až do bezvědomí. Moc se takříkajíc nežinýruje. Spanilé jízdy v podobě vládního zasedání všude možně s bohatou hodovní tabulí (to se nám to hoduje, když nás občani tak dobře platí), a především cesty „jinam“, kde „čerpají zkušenosti, dělají dobré jméno České republice a získávají bohaté zakázky,“ jak alespoň tvrdí vládní oběžníky, spřátelený tisk, televize a rozhlas.

Před dávnými...vlastně ani ne tak dávnými... časy

Britské vydavatelství HarperCollins se pustilo do úprav knih Agathy Christie. Ve spolupráci s "citlivými čtenáři", jak uvádí, (dokážeme si představit co jsou tito "citliví" zač), odstraňují slova a věty z knih Agathy Christie, které nejsou v souladu se současnou politickou korektností. Nedokáží pochopit, že každé literární dílo vzniká v duchu své doby. Každá doba má svůj způsob myšlení, vyjadřování, je to svět našich předků se všemi nedostatky, ale i krásami. Na současnost je to nepřenosné.

Následující text není o absurdním dramatu Samuela Becketta Čekání na Godota, ale o nás. O NÁS, kteří protestujeme proti vládě. Dostáváme se do stejné pasti, jako postavy v uvedené hře. Kladou otázky a dostávají absurdní odpovědi, nedorozumí se mezi sebou.

Nesouhlas s vládou pěti stran. Demonstrace a člověk, který je už podruhé svolal. Minimálně sto tisíc na Václavském náměstí. Dobře nakročeno, dalo by se říct.
Opravdu?
Zdá se, že ne.
Tak nejprve se ozvaly hlasy, že demonstrace nic nevyřeší. Na otázku, co jiného dělat než poslušně čekat na volby, bylo odpovědí buď mlčení, nebo padaly návrhy, mírně řečeno, nereálné: Tlačit na poslance aby rozpustili sněmovnu, demonstrovat před jejich obydlím ap. První návrh je k smíchu, vzhledem ke známému pravidlu, že kapři si rybník nevypustí, druhý návrh je přesně to, co by vláda použila k diskreditaci protestů. Dali bychom jim zbraň.
Tady je první příklad: Jsme proti vládě, ale nedorozumíme se. Ponecháme stranou, že existují dvě skupiny odpůrců vlády (Rajchl versus Vrábel), které jsou nesmiřitelně rozděleny. U nás to prostě jinak nejde.