Následující text není o absurdním dramatu Samuela Becketta Čekání na Godota, ale o nás. O NÁS, kteří protestujeme proti vládě. Dostáváme se do stejné pasti, jako postavy v uvedené hře. Kladou otázky a dostávají absurdní odpovědi, nedorozumí se mezi sebou. Nesouhlas s vládou pěti stran. Demonstrace a člověk, který je už podruhé svolal. Minimálně sto tisíc na Václavském náměstí. Dobře nakročeno, dalo by se říct. Opravdu? Zdá se, že ne. Tak nejprve se ozvaly hlasy, že demonstrace nic nevyřeší. Na otázku, co jiného dělat než poslušně čekat na volby, bylo odpovědí buď mlčení, nebo padaly návrhy, mírně řečeno, nereálné: Tlačit na poslance aby rozpustili sněmovnu, demonstrovat před jejich obydlím ap. První návrh je k smíchu, vzhledem ke známému pravidlu, že kapři si rybník nevypustí, druhý návrh je přesně to, co by vláda použila k diskreditaci protestů. Dali bychom jim zbraň. Tady je první příklad: Jsme proti vládě, ale nedorozumíme se. Ponecháme stranou, že existují dvě skupiny odpůrců vlády (Rajchl versus Vrábel), které jsou nesmiřitelně rozděleny. U nás to prostě jinak nejde.